Většina současných digitálních videorekordérů zapisuje AV signál na nějaké paměťové médium. To je zásadní rozdíl např. oproti DV kamerám, které nahrávaly na magnetickou pásku.  HDD rekordéry už dnes nejsou žádnou novinkou. Začaly se šířit současně s notebooky, protože stejně, jako ony, využívaly coby záznamové médium 2,5" HDD. Tento princip přinesl velké výhody, především v kvalitě záznamu, v délce nahrávaného pořadu, ale především v úspoře času při dalším zpracování. Odpadalo totiž zdlouhavé nahrávání videa do počítače. Tento systém měl ale základní nevýhodu v náchylnosti k chybám, způsobeným otřesy. To bylo velkým problémem zejména při použití v závodních automobilech.

Dnešní digitální videorekordéry už využívají ve značné míře pevné paměťové karty, ať už jsou to SD karty (Secure Digital) nebo CF karty (Compact Flash). Dobrou zprávou je, že tyto karty jsou stále levnější a mají větší kapacitu. Potíž je stále s kompresními formáty. Oproti HDD, které nahrávaly v plném formátu AVI, nebo dokonce HDTV (byly ovšem podstatně náročnější na datový prostor), využívají nahrávače s pevnou pamětí nejčastěji kompresní kodeky MPEG. Ačkoliv se tyto kodeky stále zlepšují, závisí na určitých aspektech, předurčujících výslednou kvalitu záznamu.

Základní věcí pro plynulé zobrazování videa je takzvaná snímková rychlost. Existují dvě normy, které udávají počet zobrazených snímků za sekundu při dané velikosti. Americkým standardem je norma NTSC, kdy se zobrazuje 30 snímků za sekundu při velikosti 720x480 obrazových bodů. Evropský standard je pak norma PAL, kde se za sekundu promítne 25 snímků při velikosti 720x576.

Dalším atributem, ovlivňujícím kvalitu záznamu, je datový tok. Ten určuje množství informací, které se uloží na záznamové médium v daném čase. Prakticky tedy platí, že čím vyšší je datový tok, tím kvalitnější bude záznam, nicméně ale bude také potřebovat více datového prostoru.

V současnosti se pro ukládání videa využívají dva kompresní formáty MPEG. MPEG-2 je prozatím nejvíce užívaný kodek, setkáváme se s ním např. při vytváření DVD, ale i v televizním vysílání. Proto je většina koncových přijímačů přizpůsobena právě pro zpracování tohoto kódování.

Druhý formát MPEG-4 je novější, pracující se stále se zlepšujícím poměrem kvality obrazu vs velikost zabraného prostoru uloženého videa, nicméně z výše uvedených důvodů stále méně využívaný. S MPEG-4 se setkáváme především ve spojitosti s internetem, coby internetovým formátem. Zase tak nová věc to ale není, protože MPEG-4 už zná většina uživatelů např. pod názvem DivX.

Jiří Martinec